VZPOMÍNKY JOSEFA SÝKORY.

20.02.2016 10:14

Paní PhDr. Anna Košárková, rozená Sýkorová nám poslala vzpomínky svého otce, rodáka z Vraného, na jeho zážitky z nasazení „do Říše“. Výchozí údaje jsou uvedeny v Předmluvě, která následuje:

Předmluva.

Náš tatínek Josef Sýkora (na obrázku při oslavě Dětského dne na myslivecké chatě v Kunraticích u Frýdlantu) měl velký talent na vyprávění. Živě, vesele a s pěknými pointami vyprávěl nejčastěji své myslivecké příhody nebo zážitky z dětství. Tu a tam něco pověděl i ze svého mládí, které strávil v Německu v Halle, ale spíš jen veselé příhody. Jedna z nich byla o jeho kuchařském umění a vaření polévky s kamarádem, jiná o kamarádovi Holubovi, který si myslel, že Němci, když říkají „Mahlzeit“ (dobrou chuť), se představují, a odpověděl Holub! Pamatuji si také na tatínkovo vyprávění o tom, jak si zachránil život tím, že šel ke kamarádovi poslouchat písničku Červená sukýnka. Měla jsem za to, že když tak skvěle vyprávěl a oči mu přitom jen jiskřily, jeho literární zápisky budou o mnoho sušší.

Maminka a tatínek umřeli krátce po sobě, zbyly jsme tři dcery. Teprve po tatínkově smrti jsme našly jeho deník z války a množství literárně zpracovaných vzpomínek na „Totaleinsatz“ (nasazení na práci do Říše, většinou do Německa) nejméně ve třech ucelených verzích. Není mi jasné, kdy je psal, protože byl pracovně dost vytížený, činný v mnoha spolcích, překládal, zpracovával místní historii a věnoval se nám, svým dětem. Vyšly mu knížky „Frýdlantsko ve znamení kříže“, „Povídání o Frýdlantsku“ a pohádky z lesa „Ušáček a Neposeda mají kamarády“. Zpracoval i své příhody z dětství a myslivecké příhody, které však zatím nejsou vydané. Překvapilo mě, že i jeho literární tvorba má určitý styl, je čtivá a odráží jeho osobnost. Ukazuje, že myslel na čtenáře, nejen na sebe.

Obdivuji to, že si tatínek nepřestal vést svůj deník po dlouhou dobu. Ten je dokladem jeho zájmu o okolí, snahy poznávat a zjišťovat si údaje. Prozrazuje jeho zájem o historii, přírodu, zeměpis a vlastivědu obecně stejně jako ukazuje jeho kamarádskou povahu. Podotýká, že se v Německu, kam byl nuceně nasazen na práci, mnohému naučil, leccos poznal, rozšířil si obzory a díky své aktivitě k tomu vedl i mnohé kamarády, ale všechno to bylo za cenu strachu, nesvobody, možnosti ztráty života. Neskrývá hořkost vůči proklamovanému nadřazenému postavení „nadlidí“, ale spravedlivě ukazuje dobré německé lidi, které potkal a kteří mu pomohli. Našly jsme deníkové záznamy, které končí v roce 1944. Je pravděpodobné, že tatínek v deníku pokračoval i dál, čemuž by nasvědčovalo poměrně přesné a detailní líčení následujících událostí z pozdějších zpracování, ale tuto část deníku se nám prozatím nepodařilo najít. Je zajímavé, s jakou péčí si tatínek deník vedl – psal ho úhledným písmem a vlastně ho od začátku bez škrtů literárně zpracovával, jako by měl záměr vytvořit dokument pro příští čtenáře. Škrty se vyskytly jen tam, kde prováděl autocenzuru – bál se, aby někdo deník nenašel a některé zápisy nevzal za záminku k uvěznění nebo popravě.

Pro tuto knihu jsem vzala jako základ deník, který je v textu vyznačen kurzívou, a k němu jsem se pokusila mezi literárně zpracovanými vzpomínkami vybrat vždy tu odpovídající, kterou jsem připojila k deníkovému záznamu. Ze tří verzí jsem se snažila vybrat vždy tu, která byla pěkně formulovaná a působila autenticky. Někdy jde o směs těchto tří verzí. Literárně zpracované příhody většinou neměly dataci jako deníkové záznamy, byla to tedy někdy téměř detektivní práce najít odpovídající příhodu k deníkovému záznamu. Snažila jsem se zachovat úpravu deníkových záznamů tak, jak ji zavedl tatínek, tedy ne vždy dokonale jednotně.

V knize se čtenář někdy dozví o téže události dvojmo: jednou z deníkového záznamu, podruhé z textu, který tatínek později zpracoval. Záměrně jsem tuto duplicitu nechala, aby čtenáři mohli posoudit, jak autor vyprávění s odstupem vnímal některé události nebo jak se je snažil literárně uchopit.

Tatínek (na obrázku na Dětském dnu v Kunraticích) si také vytvořil album pohledů a fotografií, které vyzdobil květinovými ornamenty. První list alba obsahuje tatínkem vytvořenou mapku míst, která navštívil, a ozdobně napsaný úvod. Kopie archů fotoalba jsou připojeny v příloze. Z nich jsem přefotografovala jednotlivé pohledy nebo fotografie a zařadila je do textu. Tatínek i v tom projevil velkou prozíravost, když téměř vše je možno zdokumentovat na základě pohledů a fotografií, které si pořídil. Také si schoval některé jízdenky, vstupenky a program z divadla. V textu jsem se snažila využít maximum materiálů z rodinného archivu, které se k příběhu pojí. Někdy bude muset čtenář zapojit fantazii, protože například kvalita fotografií není špičková. Pro shovívavého čtenáře jsou také určeny ilustrační skici, které jsem nakreslila podle dobových fotografií.

Pro nás, tři sestry, mají tyto materiály cenu pokladu (na obrázku je první stránka fotoalba s pohledy a fotografiemi z doby 2. světové války). Uvědomujeme si ale, že mnoho lidí by mohlo tatínkovo vyprávění, doprovázené množstvím dokumentace, také zajímat. Vydáním knížky chceme vzpomenout na tatínka jako skvělého člověka, ze tmy zapomnění vynést dílo, které vytvořil, přihlásit se k jeho odkazu, a dát čtenářům autentický dokument, obohacený o osobité postřehy a úvahy. Jistě mi dáte za pravdu, že to byl veselý a optimistický člověk. Přeju Vám, abyste si užili jeho přítomnost. Tak „Mahlzeit“ ke čtení!

Anna Košárková, rozená Sýkorová.

Dále je uvedena ukázka vzpomínek, týkajících se  návratu domů:

„Čas utíkal a než jsem se nadál, stál můj vlak přede mnou. Čekání mi uteklo tentokrát velice rychle. Nepříliš naplněný vlak opustil Smíchovské nádraží a směřoval ke Slanému. Průvodčí mi chtěl skřípnout jízdenku, ale já ji neměl. Stačil mu repatriační průkaz, vystavený včera v Plzni, byl ještě teplý. Ten dobrý muž dál nešel, přisedl si, popřál dobrou cestu, ptal se, odkud až jedu, jakou cestou jsem se do Prahy dostal a moc jsme si rozuměli. Čím více jsme se blížili Slanému, tím více přibývalo pasažérů – dělníků, jedoucích do práce. Na předměstí města jich zase veliká většina vystoupila, odtud bylo blíž do ČKD, Orionky i do Pálovky.

Teď už stálo za to počítat zbývající stanice k domovu. Vlak se vinul jako had ke Zlonicím, dál pak údolím na Páleček a Klobuky, kde byl začátek mého nástupu do Říše a kde byl i konec dva a půl ročního putování po Německu.

Doma jsem ještě nebyl, zbývalo mi ještě několik km pěší tury s kufrem v ruce. Konečně za lesem Oborou se na návrší objevily střechy domovské osady. Hleděl jsem jako před léty Svatopluk Čech, kdy se vracíval na vagace, na střechu zámku i kostela. Teprve v uličce Za humny jsem byl doma. V tom pámelníku na stráni pod silnicí bývaly naše klukovské světničky, skrýše. Na samém konci nízká střecha, časem trochu omšelá, a pod ní jistě to dobré, zlaté srdce, bijící pro všechny stejně, ač nás byl šest. Snad proto, že rodina byla početná a každé sousto muselo být poctivě měřeno, byla stále utužována. Tady nemohlo být egoismu, když jsme viděli neúmornou dřinu otce i matky, jen abychom nestrádali. Byl tu klid, jistota, vzájemná ohleduplnost, takový byl náš domov a odloučením jistě ještě trochu idealizovaný. Neznali jsme nadávek, bití, vše probíhalo v domluvě, bylo-li toho třeba. Kdo by pak po takovém domově netoužil, nestýskal si!

V uličce nepotkávám ani živáčka. Jak by také, vždyť tu stojí jen několik málo domků a lidé jsou v tuto dopolední dobu v práci. Bílé opukové zdi kolem zahrad i zdí stodol a stájí jsou stejné, jaké jsem kdysi opouštěl. Místy sice narušené, rozpadávající se, ale kdo by ve válce do nich investoval, žádná jistota to nebyla a budoucnost byla silně zamlžena. Každý vyčkával, musely vyčkat i zdi.

Jedna jistota ale už byla nevratná, naše chaloupka stojí! Nebylo ještě ani deset hodin dopoledne 10. června a já stanul kousek před našich. Na konci ulice odbočuji, když se k nám chodí z druhé strany. Sotva vystrčím hlavu za roh, maminka mi jde naproti, snad vedena intuicí či mířila za nákupem. Vzala mne v objetí, klacka o hlavu většího, než byla sama a slzami zkrápěla mou tvář. Nemohla dojetím promluvit a na můj dotaz, zda jsme všichni pohromadě doma, jen lehce kývla hlavou. Vracel jsem se jako poslední do rodného hnízda. Poslední zprávu o mně měli starou více než tři měsíce. Ve světnici mimo dvou „kapesních“ psíčků, Fifinky a Punti, nikdo. Na každého příchozího ta malá psí chasa pouštěla hrůzu a zpod stolu štěkala, ale na mne ne. Jen z povzdálí hleděla, snad se rozpomínala na naši starou známost.

Snášení všeho co bylo k jídlu nebralo konce, ale únava byla tak veliká, že přemohla i hlad a byl přijat záleh na otomaně. V minutě jsem usnul spánkem spravedlivých. Sluneční svit oknem dvorka mi šlehal přímo do očí a budil, stejně jako hemžení řady lidí ve světnici, kteří se přišli podívat na dlouho nezvěstného syna. O nich jsem ale nic nevěděl, spal jsem do úplného večera a maminka mi pak jen sdělovala, kolik sousedů se bylo na mne podívat.

Tak pro mě definitivně skončila válka“.

V úvodu jsou i obrázky, proto je ještě přiložen celý text včetně obrázků ve formátu PDF.

VZPOMÍNKY JOSEFA SÝKORY.pdf (299227)

Pro zájemce je celý zajímavý text vzpomínek uveden na konci Hlavního menu v odkazu „Vzpomínky Josefa Sýkory“. Vzhledem k množství obrázků je také ve formátu PDF.

 

Kontakt

Úřad městyse Vraný

ouvrany@volny.cz

Vraný čp. 9
Vraný 273 73

312 591 289
mobil
724 179 320

Datová schránka
eegbj8g



Úřední hodiny:
Pondělí - úřední den 07.00 - 11.30 12.00 - 17.00
Úterý 07.00 - 11.30 12.00 - 14.30
Středa - úřední den 07.00 - 11.30
12.00 - 17.30
Čtvrtek 07.00 - 11.30 12.00 - 15.00
Pátek 07.00 - 11.30 12.00 - 13.30

Úřední hodiny starosty Ing. Miroslava Zázvorky
Pondělí 16.00 - 17.00
Středa 16.00 - 17.30

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode