Lukov

Ves Lukov se připomíná poprvé kolem r. 1227 jako majetek svatojiřského kláštera na Pražském hradě.  Před rokem 1318 přešla do rukou vladyků z Braškova, kteří se podle ní psali. Z nich je poprvé znám v r. 1318 Vojslav z Lukova a dále jeho bratr Oldřich z Lukova, jinak z Braškova. Vladykové z Braškova, jinak z Lukova postavili ve 14. století ve vsi na malém návrší poblíž kostela tvrz, která vhodně využívala terénu a k zesílení svého opevnění i románského kostela; v pramenech se tvrz objevuje poprvé r. 1387. Braškovští se zde udrželi až do r. 1410, kdy Lukov prodali Kladenským z Kladna. Ti nedrželi ves celou, ale jen její podstatnou část. Menší část vsi střídala majitele,  v r. 1513 ji téměř na celé století  získali Lobkovicové. Od nich  ji  r. 1609 koupil Ctibor Žďárský ze Žďáru, jehož rodu náležel dědictvím po Kladenských již také zbývající podstatný díl Lukova s tvrzí. Tím byly obě části obce opět spojeny v rukou jednoho majitele.

Tvrz Lukov přestala od konce 15. století sloužit jako šlechtické sídlo a pustla; poslední zmínka o ní je z r. 1615, kdy byla zapsána jako věno Alžběty Volfomíny Berkové z Dubé, choti Jana Jiřího ze Žďáru, do desek zemských. Definitivně zanikla za třicetileté války a dnes po ní není památky.

V dnešním Lukově můžeme najít 4 významné stavby: kostel, bývalou zájezdní hospodu a dva kříže.

Počátky lukovského kostela můžeme klást zřejmě do 10. století, jak nám ukazuje letopočet 960 na vstupních dveřích. Přibližně do tohoto období spadá i událost o knížeti Oldřichovi a selce Boženě z nedaleké Peruce, kterou si vzal za ženu (1004).  Zřejmě už předtím byla postavena románská rotunda, která je dodnes součástí kostela. Podle dostupných informací byla jeho poslední větší rekonstrukce provedena v 18. století. Ale jak počet obyvatel klesal z maxima přes 200 obyvatel až k  1. 1. 2013 na 83 obyvatel vč. dětí, klesal i význam kostela. Posledním farářem, který sloužil mši v Lukově, a to 3. neděli v září 1996 dopoledne, byl Antonín Bradna z Budyně. Od té doby se v kostele mše nekonají a kostel chátrá. Neunikl ani pozornosti zlodějů, proto ve snaze uchovat cenné vybavení kostela byly varhany odvezeny do Žiliny u Kladna, sochy uschovány a obrazy předány do depozitáře.  Jen kostelní zvony můžeme ještě slyšet při výjimečné akci.  Díky zájmu některých jedinců a vstřícnému postoji vedení farnosti i odpovědných orgánů má tato chráněná památka i zvláštní stavba naději na zlepšení současného stavu. V posledních letech se pravidelně, vždy v dubnu, koná v kostele koncert Svatojiřské matiné.

Kolem Lukova vedla stará zemská silnice, vedoucí od Žatce přes Řevničov, Hříškov, kolem Peruce a Vraného k Lukovu a dále Loučské, Radešínu, Peršánku, Nové Vsi, Vepřku do Mělníka. U této silnice nechala postavit tehdejší majitelka Vraného a Lukova hraběnka Marie Helena, vdova po Bedřichu hraběti ze Saurau hostinec Modrá hvězda (čp. 4) a kovárnu (čp. 3). Hospoda měla v době svého vzniku mansardovou střechu, která byla později přestavěna na sedlovou. Mansardová střecha se od střechy sedlové odlišuje tím, že každá její polovina mezi hřebenem a okapem se skládá ze dvou střešních rovin odlišného sklonu. Vnitřní prostor pod touto střechou je obytné podkroví, nazývané podle francouzského architekta Françoise Mansarta mansarda. Jednalo se o formanskou hospodu, neboť ji využívali hlavně formani jedoucí po zemské silnici. Protože ležela přibližně na polovici cesty mezi Žatcem a Mělníkem, často zde i nocovali. Ve stájích bylo místo až pro 10 koní a pod průjezdný přístřešk, který stál na kůlech, se vešly až čtyři povozy. Tato hospoda měla velkou přednost, svou kovárnu, takže formani, kupci i pocestní se mohli nejen najíst a vyspat, ale i okovat koně popř. provést i jiné opravy. Takto vybavena zájezdní hospoda se v nejbližším okolí nenacházela, proto byla cestujícími hojně využívána.

Hospodě se říkalo „ U vojáka“ a také „U třech císařů“. V srpnu roku 1813 zde totiž zasedli 3 panovníci, a to ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Bedřich Vilém III. ke stolu, aby se posilnili a možná i prodiskutovali následující přehlídku části vojsk, která měla zanedlouho vyrazit na francouzského císaře Napoleona I. Vedle přehlídky, která je obsažena ve všech okolních kronikách, došlo ještě k jedné pozapomenuté události. Kancléř Metternich, který vedl v zastoupení císaře Františka I. veškerá jednání s budoucími „spojenci“a vystupoval i jako prostředník mezi nepřátelskými stranami, svého postavení využíval také k získání času na doplnění rakouské armády, což se mu podařilo. K  setkání v Lukově pak připravily dámy z okruhu zainteresovaných panovníků nové vojenské prapory pro rakouské sbory. Jednou z možnosti, jak dát novou sílu rakouské armády najevo, bylo upořádání separátní přehlídky, jen pro rakouská vojska. Tato předcházela velké spojenecké přehlídce, která se konala 19. srpna 1813, přibližně na místě vojenského pomníku, který stojí mezi Vraným a Peruci. 

Kousek od hospody směrem na cestě k Ječovicím stojí kříž (horní), postavený jako vzpomínka  na  vojáky, kteří bojovali za císaře pana v následujících bitvách ať přeživší či padlé.

Druhý kříž (dolní) zhlédneme na křižovatce silnic, které spojují Lukov s Jarpicemi a Horní Kamenicí.  Dříve zde stával dřevěný kříž z dubového dřeva. Roku 1898 místo něho dal postavit kamenný kříž Karel Šrámek z čp. 10. Jelikož se nezachovaly žádné písemnosti, lze se domnívat, že se tak stalo po výstavbě cesty z Jarpic do Lukova, na počest spojení z Lukovem v r. 1898.

Oba kříže byly opraveny v roce 2007.